V E S M Í R - jeho základy a SLUNEČNÍ SOUSTAVA

   Vzdálenost planety od Země: 80 800 000 km

   Vzdálenost planety od Slunce: 58 000 000 km

• Vznik

   Merkur vznikl podobně jako ostatní planety solárního systému. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která se formovala do menší planetky. Jelikož má Merkur netypicky velké jádro vzhledem k plášti, je možné že v době vzniku proběhla kolize s velkou planetou. Současně je možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magnetického oceánu. Po vzniku primární kůry se na povrchu stále nacházely rozsáhlé oblasti žhavé roztavené lávy. Po ztuhnutí lávy nastalo pro Merkur klidnější období. Merkur i nadále postupně chladl a docházelo ke zmenšování jádra, což se na povrchu projevilo rozpraskáním kůry a vytvořením stovky kilometrů dlouhých zlomů.

Mimo hypotézu o velké srážce existují i další hypotézy, které se snaží abnormální velikosti jádra vůči zbytku planety vysvětlit. Jednou z nich je možnost, že planeta vznikla ještě předtím, než se zářivý výkon Slunce stabilizoval a většina jeho pláště pak byla odpařena do okolního vesmíru při jedné z obřích protoslunečních erupcí. Jiná uvádí jako možné vysvětlení domněnku, že velká část lehčích chemických prvků, formujících obvykle plášť, byla vytlačena mimo oblast vzniku Merkuru silným slunečním větrem.

• Povrch

   Povrch Merkuru se velmi podobá povrchu pozemského Měsíce. Povrch je pokryt především obrovským množstvím kráterů, vzniklých srážkou s meteority a planetkami nejrůznějších velikostí. Nejvýraznějším povrchovým útvarem Merkuru je přes 1400 km se táhnoucí prohlubeň Caloris Basin, která je často považována za největší kráter ve sluneční soustavě.

•  Atmosféra 

   Merkur má velmi tenkou atmosféru, která odpovídá v podstatě vakuu. Protože je povrch Merkuru velmi horký, tyto atomy rychle unikají do vesmíru.

Merkurova atmosféra je proměnlivá a musí být neustále doplňována. Vlivem velice nízké hustoty atmosféry, která se dá v podstatě považovat za vakuum, se v Merkurově atmosféře nevyskytují žádné meteorologické jevy, jenž by bylo možno pozorovat.

• Oběžná dráha

   Merkur obíhá Slunce po eliptické dráze. Tato výstřednost oběžné dráhy se projevuje v tom, že v době PERIHÉLIA je přibližně o 24 miliónů km blíže ke Slunci než v době AFÉLIA. Průměrná vzdálenost od centrální hvězdy je 57,9 miliónů km, kterou planeta urazí jednou za 87,969 dne průměrnou rychlostí oběhu 47,87 km/s.